Vtip kratší, ale ještě pořád dlouhý, kdy se zasmějete, protože vám to připomene váš život!
Chlápek jde po newyorské ulici, mávne – a hned je tu stand by taxík. Vleze dovnitř a taxikář Benny Koppelman si pochvaluje:
„Jste jak Moše Glikman. Ten taky vždycky, když jsem potřeboval rito, tak se znenadání objevil.“
„Kdo že?“ ptá se chlápek taxikáře.
„Ale, jeden maník, co měl vždycky štěstí. Asi jak vy, když jste teď potřeboval taxi a já tu hned byl. Takhle to bylo u Mošeho Glikmana pořád.“
„No… dobře, ale občas se taky objeví trochu té smůly, ne?“
„Ne však u Mošeho Glikmana. Byl to klikař, navíc fantastický atlet a v golfu, no, kam se na něj hrabal Arnold Palmer. Kromě toho zpíval božský baryton v opeře a tančil líp než Fred Astaire. Měl jste ho slyšet, jak hrál na piano, skoro jako sám George Gershwin.“
„To zní, jako by to byl pěkný mens, co?“
„Nemlich tak. Paměť měl jako computer, dokázal si pamatovat járcajt u kdekoho, znal všechno, co se týkalo vína, jídel, gastronomie, dokázal si zapamatovat všechno. Ne jako já; vyměňoval jsem jednou pojistky, a ve všech okolních barácích rázem nastal black-out!“
„Wow, byl to asi machr, co?“
„Jasně, a vždycky znal i nejkratší cestu nebo zkratku a věděl, kde se dají čekat dopravní zácpy.“
„Mmm, moc lidí tohle zná.“
„… a taky věděl, jak zacházet s ženskýma, jak to zařídit, aby se cítily fajn; nikdy ženské neukázal záda a už vůbec ne, když byla v maléru. A jak se epes oblékal! Pane, vždycky poslední móda a šaty bez poskvrnky. Boty vždycky naleštěné.“
„Evidentně okouzlující člověk, ten Moše Glikman. Kdy jste ho viděl naposledy?“
Abych pravdu řekl, nikdy jsem Mošeho Glikmana neviděl ani nepotkal.“
„Ksakru, tak jak to, že o něm to všechno víte?!“
„Inu, vzal jsem si vdovu po Mošem Glikmanovi.“
Pan Hrádek sedí u křižovatky a chytá lelky. Přijde k němu pocestný a ptá se, která cesta vede do Bezdružic. Hrádek jen zašilhá okem doprava.
„Tak tohle jsem ještě neviděl,” povídá kolemjdoucí. „Dám vám stovku, když mi ukážete ještě větší lenost, než je tahle.”
„Dobře, strčte mi tu stovku do kapsy!”
-
+
25. 12. 2011
Jeden čas nám na gymnázium chodily biologii suplovat praktikantky. Tak jednou jedna vešla do třídy a donesla písemky, které jsme psali minulou hodinu. Když jsem viděl, že je pokládá na stůl bez zjevného úmyslu ukázat nám je, ozval jsem se, nevědíc co říkám: „Paní profesorko, nerozdáme si to?”
Chvíle mrazivého ticha. Pokusil jsem se zachránit, co se dá: „Teda... ty písemky!”
Co vám mám povídat, větší průser si ani nedovedete představit.
-
+
25. 12. 2011
Nejnespravedlivější věcí na životě je způsob, jakým končí. Život je těžký, zabírá Vám spoustu času a co dostanete na konci? Smrt. To je nějaká odměna?
Představte si, že by to šlo obráceně:
Nejdřív zemřete. Potom nějaký čas žijete v domově důchodců, dokud Vás nevyrazí, protože jste moc mladí. Dostanete zlaté hodinky a půjdete na 40 let do práce, kam budete chodit do té doby, než budete dost mladí na školu. Pak už to jede jako po másle - alkohol, holky, drogy, večírky... Vysoká škola, střední škola, základka. Stanete se dítětem, hrajete si, nemáte žádnou zodpovědnost. Stanete se miminem. Postupně zapomenete chodit a vrátíte se do bříška. Posledních devět měsíců vás máma bude nosit a nakonec skončíte jako... orgasmus!
-
+
25. 12. 2011
„Naši na mě asi chtějí napsat barák,” oznamuje kámošovi Tonda, „tak to abych pomalu šel podat inzerát, že prodám barák s kuchařkou a zahradníkem!”
-
+
25. 12. 2011
Video
Obrázky
Vtipy
Citáty
Hry
Video 
Obrázky 
Citáty 
Hry 
Zobrazit více
Přepnout na
mobilní verzi
